Přeskočit na hlavní obsah

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

 Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit. 

Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni.

Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to...

Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho?

V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni dostanou všechno a stejně, a taky to, že si každý může říkat a dělat co chce, bez ohledu na ostatní a na budoucnost. Demokracie je přece o tom, že se budou dít věci tak, aby všichni lidé měli co nejrovnější příležitost, a všechny strany, které slibují práva lidí hájit a řídit stát k prosperitě, si po volbách nemají házet klacky pod nohy, ale mají se dokázat shodnout na tom podstatném. A to je slušný život pro všechny, kteří sami přiloží ruku k dílu, pokud mohou, i pro ty, kteří to udělat nemohou.

Militantní slova používají politici zejména z populistických stran, protože je jejich voliči rádi slyší. Je přece tak příjemné vědět, že se někdo o vás postará, aniž vy sám byste se musel příliš namáhat, že za vás zvítězí. A stejná slova čím dál častěji používají novináři. Zbytečně a často hloupě.

Možná kdyby se častěji mluvilo o dohodách, toleranci, hledání konsensu, o umění kompromisu,  o vstřícnosti a partnerství, možná by se tím začalo ledasco měnit v politice i v našem běžném životě. Vždyť přece slova často předznamenávají činy...

Vítězem povodní mohou být snad jen ti, kdo přežili, kdo uchránili svá zvířata, a alespoň částečné zachránili své majetky. 

Ve skutečnosti jsme s povodněmi prohráli my všichni. Ti, kdo ztratili životy, své domovy, svá domácí a hospodářská zvířata, své věci a své vzpomínky, ale i my, kterým se povodeň vyhnula. Každá tak rozsáhlá škoda, která zasáhne ten který stát, nutně dopadá na všechny lidi, kteří v tom státě žijí.

Hrdiny a vítězové povodní jsou všichni ti, kdo postiženým pomáhali a pomáhají. Třeba i tím, že pošlou dárcovskou sms. Na vyúčtování to nikdo z nás skoro ani nepozná, ale v součtu to už může být veliká suma. A kdo může, ať pošle víc. Nebo třeba i příští měsíc po výplatě. Hodit se to bude poškozeným určitě i později.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Moderní dějiny? Jasně, učit, ale...

 Už pár dnů se na internetu probírá zjištění české školní inspekce, že (cituji, zdroj na konci článku):  „Učitelé dějepisu dospějí v devátém ročníku nejčastěji do 90. let 20. století, případně do roku 1989. Jen pětina z nich dovede výuku dějepisu do prvního desetiletí 21. století, do současnosti dospěje s výukou dějepisu přibližně čtrnáct procent učitelů. Neuspokojivé je, že nejnovější dějiny a soudobé problémy žákům nepředávají dvě třetiny učitelů,“ uvedla ČŠI. Co já pamatuju, bylo tomu tak vždy. Za nás se učitelé vyhýbali 60. létům, zejména pak roku 1968. Čím slušnější a poctivější kantor to byl, tím víc dané období zašumloval. Jen někteří měli dar nenápadně zmínit, že mohou být také jiné interpretace nedávné historie a že je možné se jich dopátrat. A i to byla velká odvaha. V 90. letech si kantoři už vůbec nevěděli rady, jak nedávné dějiny vykládat. Mnozí z nich skutečně věřili tomu, co učili před rokem 1989. Mám za to, že to muselo být z pohodlnosti. Dnes je to podobné. Učitelé ne

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíže s pravou rukou. Díky š

Víc než farářka

 Před pár dny vyšel rozhovor s Viktorií, výjimečnou farářkou Církve československé husitské. Viktorie se v něm otevřeně přiznává k tomu, že po letech nejasností našla sama sebe ve vztahu se ženou. Toto přiznání vzbudilo poměrně velký rozruch i mezi lidmi, kteří nejsou věřící a kteří náhle mávají tvrzením, že Viktorie se provinila proti Bibli, protože tam je homosexuální styk označen za hřích. Jenže já to vidím jinak, můj milý anděli. Farářka Viktorie dala svou otevřeností církvi velkou šanci. Věřící i nevěřící se ve svém protestu a odporu odvolávají na Bibli, ale co je to Bible? Bible je soubor vybraných textů, které se kdysi komusi (rozuměj vznikající mocenské církvi) hodily tzv. do krámu. A ty, které se církvi nehodily, ty jaksi zmizely. Ostatně, všechny ty texty nepsal Bůh, ale psali je lidé. A můžeme se jen dohadovat, jak bedlivě Bohu naslouchali a zda mu skutečně dobře rozuměli. Můj milý anděli, já věřím tomu, že Bůh stvořil všechny lidi. Stvořil tedy i homosexuály. Jsou také jeho