rozhovory s andělem

 Kdysi dávno jsem psala o Knize hříchů, tedy o hříších, kterých se dopouštíme my sami, i o těch, které jsou páchány na nás. Zmiňovala tehdy (a ne poprvé) knihu Na východ od ráje, ve které je úžasný příběh o dlouhé cestě poznání, na kterou se vydalo několik čínských mudrců, aby mohli přeložit jedno jediné slovo z Bible. Učili se několik let hebrejsky, aby pochopili význam slova „timšel“ a došli k závěru, že v Bibli je napsáno nikoli „nad svým hříchem panovati budeš“, případně „nad svým hříchem panuj“, ale „nad svým hříchem panovati můžeš“. Od té doby jsem tuto pasáž zmiňovala ve svých úvahách už několikrát jako připomínku toho, že nám byla dána svobodná vůle a tím i možnost občas zhřešit. Protože když někomu říkáme, že může, většinou tušíme, že to taky vždycky nemusí vyjít. Že to třeba zrovna nejde, nebo se to nepovede. Teď mě ale napadlo poprvé snad po padesáti letech od doby, kdy jsem knihu poprvé četla, že tím je také nepřímo řečeno, že máme svobodnou vůli na cok...

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

 Každý rok v zimě listuju katalogy či zahradnickými časopisy a vybírám si, jaké letničky k sobě sesadím do vítacích květináčů před vchodem, do závěsných nádob v pergole a do velkého květináče u křesílka. Měním kombinace a sním o tom, že to budu mít ještě mnohem krásnější, než je to na fotoshopových fotkách prodejců rostlin. Každý rok pak jezdím už od začátku dubna na čumendu do některého ze svých oblíbených zahradnictví a poptávám se, kdy už budou mít v prodeji balkónovky. A každý rok nečekám nejen na vybrané úžasné odrůdy, ani na celou nabídku, ale už z prvních dodávek vybírám a sestavuju kombinace podle momentální nálady a nabídky. Většinou jsou to barvy decentní a sladěné s prostředím, u jezírka pak mívám dlouho kvetoucí rostliny v barvách do oranžova, které mě mají hřát na podzim. Letos jsem si ale jak před dům, tak do pergoly vybrala barvy ohnivé. Červené, ty vážně nemívám, oranžové a žluté, dokonce melírované, aby ten dojem ohně byl ještě ...

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den. Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to...