Oslava života

 Každý rok v zimě listuju katalogy či zahradnickými časopisy a vybírám si, jaké letničky k sobě sesadím do vítacích květináčů před vchodem, do závěsných nádob v pergole a do velkého květináče u křesílka. Měním kombinace a sním o tom, že to budu mít ještě mnohem krásnější, než je to na fotoshopových fotkách prodejců rostlin. Každý rok pak jezdím už od začátku dubna na čumendu do některého ze svých oblíbených zahradnictví a poptávám se, kdy už budou mít v prodeji balkónovky. A každý rok nečekám nejen na vybrané úžasné odrůdy, ani na celou nabídku, ale už z prvních dodávek vybírám a sestavuju kombinace podle momentální nálady a nabídky. Většinou jsou to barvy decentní a sladěné s prostředím, u jezírka pak mívám dlouho kvetoucí rostliny v barvách do oranžova, které mě mají hřát na podzim.

Letos jsem si ale jak před dům, tak do pergoly vybrala barvy ohnivé. Červené, ty vážně nemívám, oranžové a žluté, dokonce melírované, aby ten dojem ohně byl ještě silnější, aby to bylo dynamičtější. Nevybírala jsem rostliny vědomě,  naskládala jsem je do vozíku intuitivně. Tu ohnivost, kterou budou vzbuzovat, až se rozrostou, jsem si uvědomila až po pár dnech. A došlo mi, že je to moje reakce na smrt Aničky Slováčkové. Na její život, který žila tak naplno v době, kdy už věděla, že jeho konec není v nedohlednu tak, jak si to určitě myslela před pár lety. Jako si to myslíme všichni, když jsme mladí a téměř nesmrtelní.

A myslíme si to dlouho, celá desetiletí si to myslíme, pokud tedy nezažijeme na vlastní kůži nebo v blízkém okolí situaci, která nás donutí přestat odkládat život na dobu Až.

Ať tak či tak, ať je to skokově či prostým plynutím času, jednoho dne dojdeme k uvědomění si, že život je krásný, nebo alespoň že krásný být může, a není ho nekonečně mnoho. A že možná má život jednotlivce nějaký hluboký smysl a svůj skrytý třetí či čtvrtý plán, ale jeho největší podstatou je to, že my ho vnímáme. Že dýcháme, pohybujeme se, myslíme, konáme, vdechujeme a vydechujeme, hladíme, objímáme, křičíme, zpíváme i šeptáme. Že tančíme, běžíme, hladíme kočku, stoupáme do kopce, nastavujeme tvář slunci. Dotýkáme se půdy, štětce, hoblíku, stavíme, tvoříme a vytváříme, noříme se do vody. Že žijeme a uvědomujeme si, jaká je to vzácnost, jak úžasné je moci tohle všechno dělat, dělat toho ještě mnohem víc.

Mé letošní květináče jsou oslavou života. Každodenní připomínkou toho, že je jen na mně, jak naložím se svými dny bez ohledu na to, jak na tom vlastně budu. Že můžou přijít věci, se kterými nehnu (a že jich pro nás všechny za poslední roky bylo!), ale vždycky je jen na mně, jak se k tomu postavím, jak se na to budu dívat a jak s tím naložím.

Použít k té připomínce červenou je dávný trik, který možná občas všichni podvědomě používáme. Červená květina na stůl, polštářek na sedačce, tričko či ponožky, to vždycky spolehlivě zafunguje.

Tak schválně: Jak se dnes cítíš?

A červenou kolem sebe máš?

Ani jeden knoflík na košili?

Ani hrneček na kafe?

A co s tím uděláš?

#105A