Přeskočit na hlavní obsah

Oslava života

 Každý rok v zimě listuju katalogy či zahradnickými časopisy a vybírám si, jaké letničky k sobě sesadím do vítacích květináčů před vchodem, do závěsných nádob v pergole a do velkého květináče u křesílka. Měním kombinace a sním o tom, že to budu mít ještě mnohem krásnější, než je to na fotoshopových fotkách prodejců rostlin. Každý rok pak jezdím už od začátku dubna na čumendu do některého ze svých oblíbených zahradnictví a poptávám se, kdy už budou mít v prodeji balkónovky. A každý rok nečekám nejen na vybrané úžasné odrůdy, ani na celou nabídku, ale už z prvních dodávek vybírám a sestavuju kombinace podle momentální nálady a nabídky. Většinou jsou to barvy decentní a sladěné s prostředím, u jezírka pak mívám dlouho kvetoucí rostliny v barvách do oranžova, které mě mají hřát na podzim.

Letos jsem si ale jak před dům, tak do pergoly vybrala barvy ohnivé. Červené, ty vážně nemívám, oranžové a žluté, dokonce melírované, aby ten dojem ohně byl ještě silnější, aby to bylo dynamičtější. Nevybírala jsem rostliny vědomě,  naskládala jsem je do vozíku intuitivně. Tu ohnivost, kterou budou vzbuzovat, až se rozrostou, jsem si uvědomila až po pár dnech. A došlo mi, že je to moje reakce na smrt Aničky Slováčkové. Na její život, který žila tak naplno v době, kdy už věděla, že jeho konec není v nedohlednu tak, jak si to určitě myslela před pár lety. Jako si to myslíme všichni, když jsme mladí a téměř nesmrtelní.

A myslíme si to dlouho, celá desetiletí si to myslíme, pokud tedy nezažijeme na vlastní kůži nebo v blízkém okolí situaci, která nás donutí přestat odkládat život na dobu Až.

Ať tak či tak, ať je to skokově či prostým plynutím času, jednoho dne dojdeme k uvědomění si, že život je krásný, nebo alespoň že krásný být může, a není ho nekonečně mnoho. A že možná má život jednotlivce nějaký hluboký smysl a svůj skrytý třetí či čtvrtý plán, ale jeho největší podstatou je to, že my ho vnímáme. Že dýcháme, pohybujeme se, myslíme, konáme, vdechujeme a vydechujeme, hladíme, objímáme, křičíme, zpíváme i šeptáme. Že tančíme, běžíme, hladíme kočku, stoupáme do kopce, nastavujeme tvář slunci. Dotýkáme se půdy, štětce, hoblíku, stavíme, tvoříme a vytváříme, noříme se do vody. Že žijeme a uvědomujeme si, jaká je to vzácnost, jak úžasné je moci tohle všechno dělat, dělat toho ještě mnohem víc.

Mé letošní květináče jsou oslavou života. Každodenní připomínkou toho, že je jen na mně, jak naložím se svými dny bez ohledu na to, jak na tom vlastně budu. Že můžou přijít věci, se kterými nehnu (a že jich pro nás všechny za poslední roky bylo!), ale vždycky je jen na mně, jak se k tomu postavím, jak se na to budu dívat a jak s tím naložím.

Použít k té připomínce červenou je dávný trik, který možná občas všichni podvědomě používáme. Červená květina na stůl, polštářek na sedačce, tričko či ponožky, to vždycky spolehlivě zafunguje.

Tak schválně: Jak se dnes cítíš?

A červenou kolem sebe máš?

Ani jeden knoflík na košili?

Ani hrneček na kafe?

A co s tím uděláš?


#105A

 

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nejnudnější obchoďák

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Pohádkové vzorce

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

"Nečekaným vítězem povodní je ministr Válek"

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...