Abych byla šťastná

 Kdysi dávno jsem psala o Knize hříchů, tedy o hříších, kterých se dopouštíme my sami, i o těch, které jsou páchány na nás. Zmiňovala tehdy (a ne poprvé) knihu Na východ od ráje, ve které je úžasný příběh o dlouhé cestě poznání, na kterou se vydalo několik čínských mudrců, aby mohli přeložit jedno jediné slovo z Bible. Učili se několik let hebrejsky, aby pochopili význam slova „timšel“ a došli k závěru, že v Bibli je napsáno nikoli „nad svým hříchem panovati budeš“, případně „nad svým hříchem panuj“, ale „nad svým hříchem panovati můžeš“. Od té doby jsem tuto pasáž zmiňovala ve svých úvahách už několikrát jako připomínku toho, že nám byla dána svobodná vůle a tím i možnost občas zhřešit. Protože když někomu říkáme, že může, většinou tušíme, že to taky vždycky nemusí vyjít. Že to třeba zrovna nejde, nebo se to nepovede.

Teď mě ale napadlo poprvé snad po padesáti letech od doby, kdy jsem knihu poprvé četla, že tím je také nepřímo řečeno, že máme svobodnou vůli na cokoli, tedy i na to dělat všechno pro to, abychom byli šťastní a spokojení.  A hned mi zazněla v hlavě písnička Hanky Zagorové, ve které zpívá „je naprosto nezbytné, aby bylo nebe blankytné... abych byla šťastná“. Nu, možná to bylo obráceně, možná tu myšlenku vyvolala právě tato písnička, která se ve mně najednou vynořila, ale na tom vůbec nezáleží.

Tu písničku znám samozřejmě hodně dlouho, kdysi se hodně hrávala, a musím přiznat, že mě trochu dráždila, prala jsem se s ní v sobě. Zpětně tomu rozumím, měla jsem v sobě od dětství zakódováno, že jsem se v mnoha směrech velice provinila, že jsem zavinila hrozné věci, takže mám nárok leda tak na pokání. Tj. hodně pracovat a unést všechno, co se na mě naloží, a taky musím spoustu věcí dělat pro druhé, abych se zavděčila a abych nebyla zavržena. Prostě úplně klasické přemýšlení lidí bez sebevědomí v roli oběti, netřeba to tu teď rozvádět. Asi opravdu kvůli tomu mi ta písnička vadila, ten slogan mi vadil, a tak jsem ji vlastně nikdy pořádně neposlouchala, neponořila jsem se do ní.

Je to pár týdnů či měsíců, kdy v nějakém pořadu v rozhlase někdo tuto písničku vychvaloval. Jak je ten text hluboký a pravdivý a pak tu písničku pustili. Jako bych v tu chvíli dostala nové uši nebo možná celou hlavu, najednou jsem tomu přesně rozuměla a taky jsem si uvědomila, že to vlastně už nějakou dobu vím. A že o tom sama v sobě nemluvím, že se tím vlastně ani moc nechci zabývat zpětně, protože co s tím teď? Teď můžu leda tak jednat jinak a to se snažím dělat.

A tím se dostávám k dalšímu. Někdy se o mladých lidech říká, že to jsou sněhové vločky, že se příliš řeší, že se zabývají zbytečnostmi.  Vůbec se poměrně často setkávám s názorem, že se lidstvo příliš vrtá samo v sobě. A já říkám „zaplať pánbů, konečně!“ Konečně se (nejen) mladí lidé snaží přijít na to, proč reagují tak, jak reagují, proč se jim myšlenky ubírají tím či oním směrem, proč se cítí právě takto a proč se vidí tak, jak se vidí. Za mě je to moc dobře. Protože když pochopíme, jak co rezonuje v nás, tak s tím můžeme něco dělat, a můžeme se také snáze vžít do těch druhých. Což je v dnešní době, kdy rozdělujících podnětů zjevně v současné době přibývá, něco velice důležitého, zásadního.

Vnímám to tak, že po dlouhá tisíciletí a staletí jsme žili víceméně neměnným způsobem. Pokud se svět okolo nás měnil, bylo to pomalu, takže to lidé během generací zvládli vstřebat. S příchodem průmyslové revoluce jsme obrazně řečeno začali utíkat za vozem, který jede čím dál rychleji. To, že se musí něco změnit, že to musí být nějak jinak, je nejspíš jasné čím dál víc lidem. Protože tohle se prostě vydržet dlouhodobě nedá, nestíháme se přizpůsobit ani my, ani planeta.

Možná, že návrat k sobě a osobní spokojenosti by mohla být ta cesta. Začátek, ze kterého by se mohlo začít narovnávat vše, co jsme jako lidstvo svým zběsilým úprkem za pokrokem a stále lepšími výkony po té cestě rozbořili, odstrčili, zapomněli a zanedbali.

Je naprosto nezbytné, abych byla šťastná…

… nebo spíš jen obyčejně spokojená. Určitě se mi víc líbí myšlenka, že jsme na světě, abychom se radovali, užívali si každý den, dělali to, co nás těší a co nám něco přináší, protože to je něco, co většinou přináší něco dobrého i druhým. Nemyslím si, že svět náš vezdejší je jen slzavé údolí, kterým musíme projít cestou za věčným životem. To už jsem (tak napůl v nadsázce) víc nakloněna sdílet víru Nac mac Fíglů, kteří si myslí, že tento svět je nebe, do kterého po smrti dostali za odměnu. Nac mac Fíglové jsou zářným příkladem toho, že i na nebi je nutno se starat o to, aby měl dotyčný co nejvíc důvodů se radovat. I když u Fíglů jsou ty důvody občas velice divoké...

Každopádně tento svět je jen jediný, na kterém žijeme a který můžeme užívat. Tento náš život, život každého jednotlivce je jediný, který má.  Jistě, možná je to jinak, ale zatím o tom nemáme důkazy, takže spoléhat na to stejné jako investovat do nového auta z ledu v červenci.

Někdy to vypadá, někdy se nám zdá, že máme naloženo a jdeme úzkou roklí a nebe není vidět a nikam se nedá uhnout, nedá se vrátit, nedá se z toho utéct. Ale je tady to „timšel“, je tady „můžeš“.

Můžeš být šťastný, můžu být šťastná.

Je to naprosto nezbytné.