Omlouvám se, můj milý anděli, jestli jsem tě teď zmátla a navnadila na pohádku. Kdepak, žádná nebude. To mi jen zaznělo v hlavě, když jsem se zase zlobila na střídání času, protože mi přináší potíže. Bohužel se to v posledních letech týká i toho "hodného " podzimního posunu. A to přesto, nebo možná právě proto, že nechodím do práce. Hned ti to vysvětlím.
Tak s tím jarním střídáním to býval skutečně velký kříž, dokud jsem chodila do práce. Když už to zjara vypadalo lépe se vstáváním, protože už začínalo být světlo, najednou jsem se zase budila za tmy. Za tmy jsem šla ven se psem a pak vyjížděla do práce v pološeru a v chladu. Odpoledne to v tu dobu žádný velký přínos nebyl, protože paneláková zahrádka ještě spala a na nějaké trajdání venku bylo navečer ještě chladno. Problém s večerním dlouhým světlem nastal později. Těžko se dětem vysvětlovalo, že mají jít spát, když slunce ještě nezapadlo. Ten dlouhý večer se mi ve městě zdál zbytečný, málokdo pobýval venku po osmé večer.
To posun na podzim byl mnohem lepší. Přidal hodinu spánku a ráno dřívější rozednění. Z práce jsem jela ještě za světla a že pak byl dříve soumrak, to mi vůbec nevadilo. Protože zahrádka už šla zase spát a venku fičelo, často pršelo (ano, milý anděli, i takovou dobu pamatuju) a vůbec bylo venku nevlídno, jak už tak pozdě na podzim a v zimě bývá.
Teď už jsem několik let na venkově a doma. Tudíž by se dalo říct, že mi žádné střídání času vadit nemůže. Ale ono vadí. Je pravda, že na jaře můžu tmu dospat, ale pak vstávám podle oficiálního času později a vnitřní hodiny protestují. Jako by mě nutily klopýtat za časem, který je o hodinu napřed. Večer je sice déle vidět, ale zahrádka spí a je chladno - no však už jsem ti to říkala. V létě pak je problém s ukládáním už ne dětí, ale vnoučat. A při posezení venku mi často chybí tma. Když si chci užít dlouhý letní soumrak, tak než se dočkám tmy, je spousta hodin. A mně pak chybí kus večera doma, který potřebuju naplnit některými činnostmi, abych pak taky mohla někdy usnout.
Největší potíže jsem ale začala mít na podzim. Koncem října, před posunem času, slunce vychází někdy kolem tři čtvrtě na osm. Když je zataženo, o půl osmé je téměř tma. A pak najednou střih a skok, náhle se rozednívá před sedmou a pokud je jasno, je denní světlo (zdánlivě) nesmyslně brzy. Co proboha mám dělat třeba v půl sedmé, když je v bytě ještě chladno a venku ještě víc? Tělo odmítá opustit vyhřátý pelíšek a tak si poleží a všechno se tím naruší, protože tělo má pak hlad o hodinu dřív, než říkají hodiny. A odpoledne je to taky na houby, protože najednou je už o půl čtvrté chladněji a slunce zapadne někdy po půl páté.
Všechno se děje hrozným skokem, je to střihové a já ostře střihové věci špatně snáším, protože mi dokážou vyvolat až nauzeu nebo migrénu.. A stejně je to s tím střídáním času. Vždycky mám hrozně dlouho silný pocit nesouladu, doprovázený jmenovanými fyzickými obtížemi. Ty se sice časem zmírní a pak pominou, ale pocit nesouladu přetrvává. Je to vlastně úplně stejné, jako když je na podzim dlouho výrazné teplo. Ne že bych toužila po podzimních plískanicích a zimě; líbilo se mi třeba, jak letos dlouho všechno kvetlo a ještě kvete, ale současně mi to letošní nadprůměrné teplo v podzimních měsících přineslo dlouhou sérii migrén a nevolností.
Já vím, můj milý anděli, že pláču na špatném hrobě, ty s tím nejspíš nic udělat nemůžeš, jen nad naší lidskou pomateností můžeš vrtět hlavou. Ale řekni mi, komu si asi tak můžu postěžovat, když ne tobě? A vůbec, jednou jsi můj anděl číslo 14, tak doufám, že se ti třeba někdy povede, spolu s ostatními anděli něco udělat proto, aby se ten čas pořád tak neotáčel jako ta chaloupka Baby Jagy.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat