rozhovory s andělem

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Ješ​tě se raduju z léta  ještě ráda sedím na zahradě se šitím v ruce ještě můžu spát s okny dokořán  Ale někde v hloubi sebe toužím  aby už se ztišila hladina létem rozbouřená  aby slunce ráno řeklo, že ještě můžu spát  aby zahrada začala být malátná  Tehdy je nejkrásnější  (ostatně jako vždy) a voní syrově Ještě pohupuju bosou nohou na lavičce a včely bzučí Možná to jsou vosy co nám snědly hrozny a já jsem je nezaháněla  Ještě mají růže plno poupat  ještě je čas motýlí a mě to už táhne ke klidu Ve kterém  (vím to jistě) budu toužit Ve kterém budu smutnit za létem  

  Ještě jsem o tom nemluvila, ale dnes se to hodí. Při sledování filmu Vlny mi dvakrát vstoupily do očí slzy. Vždy to bylo v okamžiku, kdy lidé vyjadřovali svou důvěru Dubčekovi a vládě. V roce 1968 jsem byla ještě malá holka, ale velice dobře si ho pamatuju. I tohle si pamatuju, tu důvěru a víru v to, že nastolená cesta je dobrá. Ty současné slzy mi vytryskly nad tou tehdejší naivitou. Nad vírou v pohádkově dobré konce, o které se někdo zasadí. Nad důvěrou, že to někdo za nás ustojí a někam nás dovede. Ta naivita se v mnohých z nás objevuje stále. Pořád nemalá část lidí věří, že to někdo zařídí. Že zařídí spravedlnost (v jejich pojetí rovnost) pro všechny lidi, aby se všichni měli stejně skvěle. Je to nejspíš tím, že ne všichni dobře chápeme onu "ztracenou vládu věcí svých, našich". Jde totiž hlavně o to, abychom sami za sebe vzali odpovědnost a svůj život si řídili tak, aby nám bylo dobře. Protože když nám bude dobře v životě, nebudeme mít nikdy potřebu se porovnávat s osta...

Obvykle příliš neregistruju, kdy kdo má svátek, ale svůj si samozřejmě pamatuju. Hana je moje teta a Petru jsem měla v rodině a stejné jméno nesou mé bývalé kolegyně a kamarádky. Jakmile se tato série jmen objeví v kalendáři, je jasné, že začíná poslední čtvrtina prázdnin. Jako by to bylo  trojí zvonění na divadle ohlašující, že se za chvíli začne hrát a je tedy nejvyšší čas začít hledat přes prázdniny rozkutálené pastelky a vylovit tašku z pod postele, koupit nové pantofle a jarmilky, protože za chvíli začne nový rok. S těmi všemi neposkvrněnými sešity s nepopsanými listy jsem 1. září odjakživa vnímala víc jako začátek celého roku, nejen toho školního. A do značné míry to tak mám dodnes. Letos je v polovině srpna nejtepleji z celého léta. Kdepak že svatý Vavřinec jest první podzimec, to letos určitě neplatí. I když se pamatuju, že jednoho roku nám koncem minulého století v polovině srpna dokonce začali topit i v paneláku. Je horko, dokonce i v noci, ale večer, když sedávám ve svém...

 Po včerejším horkém dni, kdy teploměr vystoupal dokonce jednu dvě čárky přes 35 stupňů, je dnešní déšť jako balzám pro mou duši i pro zahradu, pro přírodu. Já vím, můj milý anděli, že máš úplně mokré vlasy, ale neboj, zase ti uschnou. Protože odpoledne má být opět teplo a slunečno. Léto, jak má být, píší mi někteří přátelé na facebooku pod příspěvky, ve kterých lamentuju nad vedrem. A já oponuju tím, že léto (stejně jako zimu), jak má být, si pamatuju z dětství. Čekávali jsme na to, až se v rybníku trochu prohřeje voda a až bude dost teplo, abychom se mohli jít koupat.  Zato na houby jsme chodili i několikrát týdně a pláštěnky s holínkami byly naším častým oblečením. Někdy jsme měli na sobě i modré tepláky, tenké či tlusté, a k tomu teplákové bundy na zip, jindy byly pod pláštěnkou jen trenýrky a tričko. A často jsme měli na nohou červené či černé holínky. Ty byly nezbytné, abychom se mohli brodit strouhou, potokem či loužemi. Nebo krajem rybníku. Pravda, někdy byla voda zrád...