rozhovory s andělem

 Už pár dnů se na internetu probírá zjištění české školní inspekce, že (cituji, zdroj na konci článku):  „Učitelé dějepisu dospějí v devátém ročníku nejčastěji do 90. let 20. století, případně do roku 1989. Jen pětina z nich dovede výuku dějepisu do prvního desetiletí 21. století, do současnosti dospěje s výukou dějepisu přibližně čtrnáct procent učitelů. Neuspokojivé je, že nejnovější dějiny a soudobé problémy žákům nepředávají dvě třetiny učitelů,“ uvedla ČŠI. Co já pamatuju, bylo tomu tak vždy. Za nás se učitelé vyhýbali 60. létům, zejména pak roku 1968. Čím slušnější a poctivější kantor to byl, tím víc dané období zašumloval. Jen někteří měli dar nenápadně zmínit, že mohou být také jiné interpretace nedávné historie a že je možné se jich dopátrat. A i to byla velká odvaha. V 90. letech si kantoři už vůbec nevěděli rady, jak nedávné dějiny vykládat. Mnozí z nich skutečně věřili tomu, co učili před rokem 1989. Mám za to, že to muselo být z pohodlnosti. Dnes je to podobné. U...

 Před pár dny vyšel rozhovor s Viktorií, výjimečnou farářkou Církve československé husitské. Viktorie se v něm otevřeně přiznává k tomu, že po letech nejasností našla sama sebe ve vztahu se ženou. Toto přiznání vzbudilo poměrně velký rozruch i mezi lidmi, kteří nejsou věřící a kteří náhle mávají tvrzením, že Viktorie se provinila proti Bibli, protože tam je homosexuální styk označen za hřích. Jenže já to vidím jinak, můj milý anděli. Farářka Viktorie dala svou otevřeností církvi velkou šanci. Věřící i nevěřící se ve svém protestu a odporu odvolávají na Bibli, ale co je to Bible? Bible je soubor vybraných textů, které se kdysi komusi (rozuměj vznikající mocenské církvi) hodily tzv. do krámu. A ty, které se církvi nehodily, ty jaksi zmizely. Ostatně, všechny ty texty nepsal Bůh, ale psali je lidé. A můžeme se jen dohadovat, jak bedlivě Bohu naslouchali a zda mu skutečně dobře rozuměli. Můj milý anděli, já věřím tomu, že Bůh stvořil všechny lidi. Stvořil tedy i homosexuály. Jsou také ...

 aby se zavděčil všem. Říká jedno moudré přísloví a ty sám víš nejlépe, můj milý anděli, že je to pravda. A vůbec ani nemusí jít o lidi. Když se u bytovky v druhé polovině července objevila Amálka a vzápětí se zabydlela na naší zahradě, urazilo to majestát Číčáků, jak hromadně říkám "královskému páru", tedy Mášenkovi a Malé. Začali sabotovat pravidelné do té doby pravidelné docházení na jídlo, dělali ofuky s tanečky a zahradou spíš jen procházeli. Občas to vypadalo, že se vše obrací k lepšímu, ale pak jsem zase viděla, jak Amálku obcházejí štítivě velikým obloukem, případně na ni Malá syčí. A když teď Amálka onemocněla a já ji odnesla k nám domů, netrvalo ani den, a oba Číčáci se opět začali rozvalovat po křesílkách, mezi trvalkami, pod keři, a jejich docházka na jídlo se náramně zlepšila. Opět předvádějí své tanečky na kočičím krmítku a nechávají se hladit. Jejich dočasně vychýlený svět se vrátil na své místo. Zatímco domácí Rozárce se právě vychýlil. Teď je to ona, která je...

 S končícím létem obvykle trochu ožívám a tak snad právě tento fakt mě donutil, můj milý anděli, abych s Tebou nemluvila jen v duchu. Jako obvykle, jako už dlouho. Totiž, jde o jednu paní, o jednu starší paní, se kterou jsem včera na fb viděla rozhovor. Paní byla účastnicí demonstrace na Václaváku, kterou svolal populista (a nácek) Rajchl, a na tu demonstraci přijela, protože naše vláda se prý chová k lidem hrozně. Šidí je a nepomáhá jim. Například její syn, je to prostě chudák. Má tři děti, hypotéku na dům a nedostal přídavky na děti ani žádné příspěvky.  Paní byla upřímně rozhořčená - a já nakonec také. Její syn má tři děti, pravděpodobně zdravé, protože kdyby nebyly, paní by to jistě zmínila. Tři zdravé děti, to je přece dar a požehnání. Kolik lidí jen děti mít nemůže, nebo je má postižené či vážně nemocné.  Její syn platí hypotéku, to znamená, že má s těmi dětmi kde bydlet. Že měl na začátek té stavby pozemek i nějaké finanční prostředky, že měl dost energie, sil a ch...

Podívala jsem se z okna a v tu chvíli se na zahradě rozsvítilo solární světlo v podobě planoucí louče. Kdybych se podívala o chvilku dřív nebo později, byla bych o to potěšení ochuzena, jako jsem bezpochyby denně ochuzena o spoustu dalších kouzelných mikropříběhů. Jako onehdy, už jsem plila kafe venku alespoň hodinu a chtěla jsem odejít - tedy spíš, nechtěla jsem, jen jsem měla pocit, že bych měla odejít a jít dělat něco užitečného. Ale pak jsem si řekla, že pro mě nejužitečnější přeci je, když dělám to, co mi dělá dobře, a zůstala jsem sedět na sluníčku. Odměna přišla vzápětí. Naproti na konstrukci na plamének přilétly dvě hrdličky, ona a on. A já jsem mohla sledovat všechno to dvoření a obřadní tanec samečka i hrdliččino upejpání a nakonec jejich společný odlet.  Líbí se mi tohle chytání okamžiků, líbí se mi je sbírat. A čím dál častěji mě napadá, že vlastně tohle je důvod, proč tu na světě jsme. Nebo alespoň jeden z důvodů. jeden z těch nejdůležitějších.

  Každý rok smutně konstatuju, že ta či ona rostlinka zimu nedala. Vydám se do zahradnictví, kde po dlouhém a úporném vnitřním boji zredukuju počet náhradních rostlin na pouhé dvě či tři, abych po návratu domů zjistila, že na onom prázdném místě ze země vesele vylézají zelené prstíky. A pak bloumám po zahradě, v každé ruce jeden květináč, a marně hledám místo, kam bych nové rostlinky zasadila. Všude je obsazeno a místo, které je holé, protože to nejspíš nebohá trvalka nedala, není pro novou akvizici vhodné. Ale nakonec ty své poklady někam zasadím a takřka proti své vůli se vydám do zahradnictví pro něco, čím bych zaplnila to nově objevené holé místo... Každé jaro se to opakuje znovu a znovu a já znovu a znovu prohrávám předem marný boj a díky tomu moje zahrada krásní a bobtná, ačkoli jsem vždy skálopevně přesvědčená, že se mi do ní nevejde ani jeden šnytlík. 

  Věřila jsem ve vítězství Petra Pavla v prezidentských volbách a přesto, teď když se to stalo, pořád tomu vlastně nemohu uvěřit. Nejspíš proto, že čekání bylo tak dlouhé, celých dvacet let trvalo. A teď se znovu vnitřně přesvědčuju, že naděje v člověku sice stále žije, ale uvěřit, že je opravdu tady, není vůbec snadné. Je to jako s prvním květem, který se prodral ke slunci skrze zledovatělý sníh. Koukám na tu křehkou krásu nevěřícně a skoro se bojím dýchat, ačkoli je zřejmé, že ten květ je nesmírně silný a životaschopný. Včera večer jsem se, můj milý anděli, dívala na první dlouhý rozhovor, který náš nový prezident poskytl České televizi, a celá jsem se telila blahem. Je to člověk, který se dívá do budoucnosti a který je v této chvíli naštěstí už víc než jen nadějí pro náš lepší život. Pro život, ve kterém budou platit základní lidské hodnoty a ve kterém bude dost svobody pro všechny, kdo ji nebudou zneužívat. Po slušném premiérovi slušný prezident. Dva Petrové, dvě skály, na kter...