rozhovory s andělem

  Musela jsem jít ven a povědět ti to, můj milý anděli, a taky zapálit svíčku. Dnes je divný den, dopoledne umřela ta poraněná rybička Zlatuška a v podvečer jsem našla na zahradě roztrhanou hrdličku. Pak jsem si přečetla tu smutnou zprávu, které jsem se obávala a kterou jsme asi po všech zveřejněných zprávách očekávali všichni. Ale to ještě není všechno, můj anděli, ráno jsem se dozvěděla, že včera večer zemřel tchán mé dcery. Divný den a přitom tak kouzelný večer. Odpoledne trošku sprchlo dokonce i tady u nás, osvěžil se vzduch a udělalo se krásně. Vysoké nebe a na něm pár oblaků v růžovém kožíšku a od těch kožíšků byl růžový celý svět, až hluboko do soumraku. Možná to nebyla náhoda, možná tam někdo nahoře rozhodl, že pro Alžbětu II. není černá vhodná, kdepak, pro ni se nehodí, jen odějte svět do pastelové růžové, kterou tak často nosila a která jí tolik slušela. Alžběta II... Byla královnou už pár let v době, kdy jsem se narodila, a když jsem trochu vyrostla a žila v éře generáln...

  Přítel, přátelé, to je silné slovo. Skrývá v sobě důvěru, kterou dávám i dostávám, respekt, úctu, ochotu pomoc poskytnout i přijmout, vzájemně ladící smysl pro humor i pro krásu a ještě spoustu dalšího. Označit někoho jako přítele, to není jen tak. Je to vyslovený závazek k druhému i sám k sobě. Na facebooku se ale slovem přítel, přátelé vůbec nešetří, stejně jako se nešetří žádostmi o přátelství a jejich přijímáním. Můj profil na fb je od začátku otevřený. Mnoho let jsem veřejně publikovala své "plusky", které zde propaguju, a tak jsem považovala za samozřejmost umožnit lidem se k nim vyjádřit, ať už prostřednictvím komentářů, nebo žádostí o přátelství. Zpočátku jsem tyto žádosti prozkoumávala, dívala se na profily, později už jen většinou na okruh známých. Postupem času (a hlavně po 24. únoru letošního roku, tedy po napadení Ukrajiny Ruskem) se mi okruh přátel rychle zvětšil natolik, že už není v mých silách si prohlížet jejich profily, ani profily našich společných přáte...

  Před pár dny jsem si nechala udělat nové brýle. Za svůj život jsem si vybírala mnoho a mnoho obrub, brýle nosím už od třetí třídy, a vždycky to je traumatizující záležitost. Vždycky se mi předem líbí obruby, o kterých vím, že mi absolutně nejdou, protože patří na zcela jiný obličej. Přesto nikdy neodolám a vyzkouším si je Nejspíš se potřebuju ujistit, že jsem nikdy předtím nezmýlila a že v nich pořád vypadám hrozně. Samozřejmě po těch letech vím, jaký tvar a barva mi sednou. Většinou ale nechávám optičku, aby mi nějaké obruby vybrala sama. Každá z nich preferuje jinou barvu a tvar, ale nakonec se stejně dopracujeme k určité množině obrub, které ujdou. Až na pár čestných výjimek jsem nikdy neměla pocit, že to je přesně ono. A minimálně půlka z těch výjimek byly obruby nad hranici, kterou jsem byla ochotná za ně dát. Prostě proto. A taky protože když jsem to jednou udělala, hodně brzy se mi ty brýle rozbily. Brýle, které mám právě na nose, patří mezi ty, které dost nejsou to úplně ...

 Sedávám v zahradě do tmy; ostatně v současné vlně veder je to jedna z mála možností, jak být venku. Tou druhou je ráno vyjít s kafem, dokud je ještě tráva chladivá a sluníčko ještě rozespalé, nekousavé. Někdy jen tak sedím a jindy jdu po chvíli vytrhnout plevel a potom to či ono odstřihnout nebo utrhnout. A pak je najednou půl desáté a já mám hlad, protože jsem ještě nesnídala. Než se najím, slunce vytáhne drápky a tak se dá ve stínu pergolky vydržet už jen slabou hodinku a pak pryč, ukrýt se před létem za stažené závěsy. Když jsem venku do půl desáté, do deseti večer, většinou si pak už odpustím půlnoční procházky zahradou. Ale dnes jsem musela. Po podvečerním krátkém dešti voněl vzduch a tráva byla místy ještě vlhká. Šla jsem bosky svou stezkou odvahy. Ne že bych se venku bála, odjakživa je mi ve tmě dobře, chodívala jsem v noci na dlouhé cesty za koupáním už jako mladá holka, ale nesnáším slimáky. Nelíbí se mi od pohledu, špatně snáším je sbírat i rukavicích a úplně nejhorší je...

 Ty víš, můj milý anděli, že ve skutečnosti s tebou mluvím denně. Dokonce několikrát; je úplně jedno, jestli na Tebe zrovna koukám z křesílka přes jezírko, nebo zrovna jedu autem. Jenže čím déle a důkladněji s tebou hovořím, tím méně se mi pak chce sednout a náš rozhovor zopakovat v počítači. Ideální by bylo, kdybych tam venku měla notebook nebo diktafon a všechno hned zapsala nebo alespoň namluvila.  Dnes je to ale jiné. Dnes zemřela Oranžová hlava a i když jsem jí na zahradě zapálila svíčku bezpečně uzavřenou v lampičce, tak mi to stále nestačí. O Oranžové hlavě jsem se letmo zmiňovala koncem května v "plusce" nazvané Šťastná rybička. Oranžovou hlavu jsem si vybrala v kádi na jaře před dvěma lety, protože byla krásně modrá, s tmavými skvrnkami a lehce oranžovou hlavou. Když jsem o "šťastné rybičce" psala,  v jezírku bylo shodou náhod dokonce sedm různě starých rybiček. Jenže letos je pro rybičky smolný rok, do zahrady dochází kočičí rybář a během krátké doby zmize...

 Tůňka osiřela, ale ne na dlouho. Jen se v zatáčce cesty vedoucí k vesnici ztratila postava paní Kočičkové, objevila se na druhé straně tůňky Maruška. Loni odmaturovala, a protože se nedostala na vysokou školu, strávila čas do nových přijímacích zkoušek čekáním na to, co jí život ukáže a co ji naučí. Protože právě to slýchávala doma nejčastěji, když odmítla možnost vystavovat faktury ve strýcově firmě a místo toho si hledala nejrůznější příležitostné práce a krátkodobé brigády. Však ti život ukáže, však tě život naučí, slibovali jí všichni, ale Maruška si byla téměř jistá, že se zatím nic takového nestalo. A kdo ví, zda se toho vůbec dočká. Zula si sandále a sedla si na plochý kamen na břehu. Ponořila si nohy do vody a zakomíhala jimi, aby se po rybníku rozběhly kruhy. Rok uběhl jako voda, zmizel stejně, jako mizí každá vlnka, kterou vyvolala, a ona si stále nebyla jistá, jestli chce studovat školu, na kterou si podala přihlášku. Ale co, psychologie se jí bude hodit vždycky, ať už ...

  Tenhle příběh, který Ti budu vyprávět, milý anděli, je jisto jistě pravda, protože jsem ho slyšela od staré paní Alžběty. A k té se dostal od její kamarádky Marušky. Od koho si vyposlechla ona, jsem už zapomněla, ale to nevadí. Důležité je, že se stal a že to je pravda pravdoucí. Pobl íž jedné malé vesničky se nacházela tůňka. Nebyla prastará, naopak docela nově vytvořená. Vznikla, když lidi z obce přestalo bavit sucho, které přinášela okolní pole. A tak k drobnému remízku jednoho dne přijel malý bagr a vyhloubil jámu. Část vody do ní lidé nalili a zbytek se doplnil sám přes zimu. Stejně tak se tůňka sama naplnila živočichy, když rostliny předtím dodali lidé. Ti také vysázeli poblíž tůňky různé keře, aby na ni nebylo vidět, a na břehu postavili pěknou lavičku. Tůňka se brzy stala oblíbeným místem pro všechny, kteří chtěli mít od všeho na chvíli pokoj nebo chtěli být alespoň nakrátko z dohledu zvědavých očí svých sousedů. V podvečer k tůňce chodívala na procházku paní Kočičk...