rozhovory s andělem

 Možná si někdo řekne, že je to nějaký ezo blábol, ale já vím, že tomu tak není, i když je to velice podivné a zvláštní. V noci, někdy kdy teprve začínal můj narozeninový den, jsem se ocitla v tom křehkém stavu mezi sněním a bděním, který rezonoval otázkami: Proč jsi na světě? Co tu vlastně máš dělat? O čem je život? Co je tvým úkolem? Těžko říct, jestli se někdo ptal mě přímo, nebo jsem naslouchala cizímu rozhovoru, nejspíš to bylo obojí. A taky nevím, zda jsem odpovídala já, nebo jsem tu odpověď jen zaslechla, zaznamenala. A ta odpověď zněla: Máš sytit (svou) duši. A já jsem hned a naprosto přesně věděla, co je tím myšleno. Celý ten stav připomínal něco, co jsem zažila před pár lety ve tmě, navazoval na to. Tehdy jsem snad každý den ze svého šestidenního pobytu měla nějakou vizi. Jako by se rozhrnul závěs a já jsem mohla zahlédnout něco, co jsem dříve neviděla. Odkryly se vždy v nějaké oblasti všechny vazby, skutečnosti, souvislosti, bylo to světelné, jasné, by...

  Můj milý anděli, kopíruju sem komentář, který jsem napsala na facebook. Poslední dobou píšu něco podobného často, tak si to sem odložím. Tohle byla reakce na tři mini příběhy, kde autor narazil na hloupost (jak to nazývá) tří žen, které se oháněly lživými tvrzeními, aniž by o nich přemýšlely. Vadí mi už celé roky, když se lidé, kteří volili jinak než my a kteří smýšlejí jinak než my, označují za hloupé, zlé, zmanipulované a zatracují se. Nu, někdy takoví i jsou a někdy nad nimi také lámu kříž. Ale v zásadě si myslím, že je to naše veliká chyba, když si pohled na odlišně uvažující lidi takhle zjednodušujeme. Tak jsem napsala:   Největší hloupostí, kterou udělal lidský pokrok, bylo to, že sebral lidem víru. Víra už dávno nebyla středobodem světa, jako tomu bývalo ve středověku, ale byla to útěcha a také vysvětlení, proč se nemám tak dobře, jako se mají ostatní. Po odehnání víry zbyla ve světě i v lidských duších díra a tu od té doby naplňují samé špatné věci. Marxismus-leninis...

 Vzpoura seniorů   S nemalým zděšením jsem se dočetla, že 7 z 10 seniorů se chystá volit opoziční strany, hnutí a (pseudo)koalice.  To už opravdu vypadá na vzpouru seniorů, ale proti čemu? Bouří se snad proti „Fialové bídě“, protože skutečně žijí v bídě? Bouří se proti demokracii, která je pro ně místy složitá, protože na ni nebyli zvyklí? Nebyli zvyklí na to, že svoboda znamená především odpovědnost, a to i při volbách? Nebo si konečně chtějí dopřát revoltu, které se neodvážili před rokem 1989, a navzdory přemlouvání dětí či vnoučat to tam při volbách chtějí hodit po svém. Protože oni přece mají zkušenosti, instinkt, zdravý rozum a vyškolil je sám život. Nebo tak volí kvůli tomu, že okolní svět je v jejich pozdní fázi života příliš rychlý a nesrozumitelný, hudba je divná, herci mizerní a ty filmy? Panečku, za našich mladých let, to se točily komedie! Teď je každou chvíli všechno jinak, třeba jen v obchodě je co chvíli nějaká nová značka a cen...

 Kdysi dávno jsem psala o Knize hříchů, tedy o hříších, kterých se dopouštíme my sami, i o těch, které jsou páchány na nás. Zmiňovala tehdy (a ne poprvé) knihu Na východ od ráje, ve které je úžasný příběh o dlouhé cestě poznání, na kterou se vydalo několik čínských mudrců, aby mohli přeložit jedno jediné slovo z Bible. Učili se několik let hebrejsky, aby pochopili význam slova „timšel“ a došli k závěru, že v Bibli je napsáno nikoli „nad svým hříchem panovati budeš“, případně „nad svým hříchem panuj“, ale „nad svým hříchem panovati můžeš“. Od té doby jsem tuto pasáž zmiňovala ve svých úvahách už několikrát jako připomínku toho, že nám byla dána svobodná vůle a tím i možnost občas zhřešit. Protože když někomu říkáme, že může, většinou tušíme, že to taky vždycky nemusí vyjít. Že to třeba zrovna nejde, nebo se to nepovede. Teď mě ale napadlo poprvé snad po padesáti letech od doby, kdy jsem knihu poprvé četla, že tím je také nepřímo řečeno, že máme svobodnou vůli na cok...

  Můj milý anděli, už dlouho mě něco trápí, nejde mi to z hlavy, nerozumím tomu. Prosím Tě, řekni mi jak je možné, že se najednou svět rozdvojil. Že má dvě podoby, že se rozdělil do dvou nohavic a že třeba s paní prodavačkou ze supermarketu žijeme každá v jiné nohavici, ačkoli právě teď stojí přede mnou a váží mi šunku. Když slyším, co říká, když slyším řidiče autobusu, souseda nebo čtu příspěvky a komentáře spousty lidí v diskuzích a na facebooku, tak se najednou před mnou rozprostírá úplně jiná realita. Pro mě neuvěřitelná, pro ně jediná existující. Jak jen je to možné? Vždyť jsme vyrůstali všichni na stejných pohádkách. Ať už to byly ty, které nám četla maminka a na které jsme se dívali v televizi, nebo ty nesmyslné, které nám vykládali ve škole. Chodili jsme přece všichni do kina na Vinnetoua a na Sedm statečných a opravdu se nepamatuju, že by někdo fandil banditům a zlodějům s úzkým knírkem a vázankou kolem krku, kteří vtrhli na území indiánů či...

 Každý rok v zimě listuju katalogy či zahradnickými časopisy a vybírám si, jaké letničky k sobě sesadím do vítacích květináčů před vchodem, do závěsných nádob v pergole a do velkého květináče u křesílka. Měním kombinace a sním o tom, že to budu mít ještě mnohem krásnější, než je to na fotoshopových fotkách prodejců rostlin. Každý rok pak jezdím už od začátku dubna na čumendu do některého ze svých oblíbených zahradnictví a poptávám se, kdy už budou mít v prodeji balkónovky. A každý rok nečekám nejen na vybrané úžasné odrůdy, ani na celou nabídku, ale už z prvních dodávek vybírám a sestavuju kombinace podle momentální nálady a nabídky. Většinou jsou to barvy decentní a sladěné s prostředím, u jezírka pak mívám dlouho kvetoucí rostliny v barvách do oranžova, které mě mají hřát na podzim. Letos jsem si ale jak před dům, tak do pergoly vybrala barvy ohnivé. Červené, ty vážně nemívám, oranžové a žluté, dokonce melírované, aby ten dojem ohně byl ještě ...

 Dnes o prvomájovém ránu jsem na fb odpovídala na jeden příspěvek týkající vztahů na naší politické scéně. Psala jsem mj., že ve vztazích opozice s vládními stranami schází velkorysost. Opozice nechce dovolit, aby si vláda připsala cokoli dobrého, proto ji málokdy v tom dobrém podpoří, a naopak, když současná opozice byla u vlády, byla schopná si přivlastnit jakýkoli úspěch, ať za ním stál kdokoli. A dál už to o politice nebude, potřebovala jsem jen dostat na scénu téma velkorysosti, které mi zůstává v hlavě celý den. Přes dvacet let jsem měla šéfa, majitele firmy, který jako správný křesťan říkával „přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno“. K jeho cti nutno uznat, že to nejen říkal, ale on tak i jednal. V soukromém životě, ale i mezi obchodními partnery a tak vůbec všeobecně. To byl nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsem ve firmě vydržela tak dlouho. Šéf jednal férově, držel slovo a byl v mnoha ohledech velkorysý. A řekla bych, že se mu to...

  …V mém okolí tu písničku znali všichni, měli jsme ji naposlouchanou z šumících magnetofonových pásků. V těch zhruba patnácti letech jsme asi nechápali přesně, co to znamená. Písnička prostě byla namířená proti komunistům, tak jsme to brali. Někomu se při poslechu možná promítal dav z francouzské revoluce, jinému revolucionáři z Velké říjnové revoluce, kterou spáchali v listopadu, někdo možná viděl před očima Moskevské procesy či procesy u nás po roce 1948. Každý si mohl (a dodnes může) textu najít potvrzení svého názoru, svého pohledu na svět, svého pohledu na právo, na spravedlnost, moudrost a svobodu. Ale myslím, že my všichni, kdo jsme si Kryla zpívali, jsme měli jasno. Věděli jsme, že u nás je kvůli komunistům útlak a že ten svobodný svět je za železnou oponou. Možná proto, že byl tak vzdálený a nedosažitelný, získali mnozí časem představu, že je to svět ideální, kde se jaksi všechno děje samo a kde se všichni budou mít skvěle. Všichni! Což je myšlenka sice zajímavá a lákavá,...

  Ano, takto hloupě nazval svůj komentář na Seznamu Martin Caban. Jako by snad povodně byly politickým kolbištěm, jako by snad povodně byly zbraní, kterou lze bojovat a s její pomocí v politickém souboji zvítězit.  Když jsem si titulek přečetla, neudělalo se mi dobře, všechno se ve mně sevřelo. Zase jsem byla zpátky v časech, kdy jsem denně slýchala o třídním boji a vítězství pracujícího lidu, o vítězství dobra, rozuměj socialismu po celém svět. O vítězství dobra, v jehož jméně byli lidé trestání, zavíráni a zabíjeni. Ne, samozřejmě, tak daleko to dnes nejde. Ale musím myslet na to, že slova vždy připravovala půdu pro činy  a ta slova jsou na naší politické scéně čím dál častěji militantní a ještě militantnější. Bojujeme za vás, zaznívá prostorem, porazíme je, zvítězíme, zatrhneme jim to, nandáme jim to... Kdy a proč se začala taková slova zase objevovat? Od koho? V roce 1989 skončila totalita a prostor dostala demokracie. Demokracie, která podle mě neznamená, že všichni ...

 Můj milý anděli, dnes mám pocit, že jsem taky skoro něco jako anděl. No posuď sám. Přes včerejší burčákový exces jsem se rozhodla nevzít slovo zpět a vyrazila jsem s Vaškem na dávno slibovaný „výlet“ do nového, údajně největšího autobazaru široko daleko. Není to daleko od nás, o to ale nejde. Hloubku mé lásky a oddanosti k manželovi může pochopit a docenit jen ten, kdo podobně jako já rozeznává auta výhradně podle barvy a dělí je maximálně na osobáky a náklaďáky. Když jsme pro mě před víc než třemi desítkami let kupovali první, samozřejmě ojeté auto, jediný můj požadavek byl, aby bylo červené a mělo rádio. Ten první požadavek byl myslím důsledkem příběhů o Krtečkovi, které jsem sledovala v dětství, ten druhý pak výrazem mé zastydlé pubertální touhy žít západním způsobem života. Když jsme kupovali naše poslední auto, chtěla jsem hlavně, aby jezdilo, a mým tajným snem byla automatická převodovka, protože v mém drahém Gécovi šla špatně zpátečka a já měla potíž...

Ješ​tě se raduju z léta  ještě ráda sedím na zahradě se šitím v ruce ještě můžu spát s okny dokořán  Ale někde v hloubi sebe toužím  aby už se ztišila hladina létem rozbouřená  aby slunce ráno řeklo, že ještě můžu spát  aby zahrada začala být malátná  Tehdy je nejkrásnější  (ostatně jako vždy) a voní syrově Ještě pohupuju bosou nohou na lavičce a včely bzučí Možná to jsou vosy co nám snědly hrozny a já jsem je nezaháněla  Ještě mají růže plno poupat  ještě je čas motýlí a mě to už táhne ke klidu Ve kterém  (vím to jistě) budu toužit Ve kterém budu smutnit za létem  

  Ještě jsem o tom nemluvila, ale dnes se to hodí. Při sledování filmu Vlny mi dvakrát vstoupily do očí slzy. Vždy to bylo v okamžiku, kdy lidé vyjadřovali svou důvěru Dubčekovi a vládě. V roce 1968 jsem byla ještě malá holka, ale velice dobře si ho pamatuju. I tohle si pamatuju, tu důvěru a víru v to, že nastolená cesta je dobrá. Ty současné slzy mi vytryskly nad tou tehdejší naivitou. Nad vírou v pohádkově dobré konce, o které se někdo zasadí. Nad důvěrou, že to někdo za nás ustojí a někam nás dovede. Ta naivita se v mnohých z nás objevuje stále. Pořád nemalá část lidí věří, že to někdo zařídí. Že zařídí spravedlnost (v jejich pojetí rovnost) pro všechny lidi, aby se všichni měli stejně skvěle. Je to nejspíš tím, že ne všichni dobře chápeme onu "ztracenou vládu věcí svých, našich". Jde totiž hlavně o to, abychom sami za sebe vzali odpovědnost a svůj život si řídili tak, aby nám bylo dobře. Protože když nám bude dobře v životě, nebudeme mít nikdy potřebu se porovnávat s osta...

Obvykle příliš neregistruju, kdy kdo má svátek, ale svůj si samozřejmě pamatuju. Hana je moje teta a Petru jsem měla v rodině a stejné jméno nesou mé bývalé kolegyně a kamarádky. Jakmile se tato série jmen objeví v kalendáři, je jasné, že začíná poslední čtvrtina prázdnin. Jako by to bylo  trojí zvonění na divadle ohlašující, že se za chvíli začne hrát a je tedy nejvyšší čas začít hledat přes prázdniny rozkutálené pastelky a vylovit tašku z pod postele, koupit nové pantofle a jarmilky, protože za chvíli začne nový rok. S těmi všemi neposkvrněnými sešity s nepopsanými listy jsem 1. září odjakživa vnímala víc jako začátek celého roku, nejen toho školního. A do značné míry to tak mám dodnes. Letos je v polovině srpna nejtepleji z celého léta. Kdepak že svatý Vavřinec jest první podzimec, to letos určitě neplatí. I když se pamatuju, že jednoho roku nám koncem minulého století v polovině srpna dokonce začali topit i v paneláku. Je horko, dokonce i v noci, ale večer, když sedávám ve svém...

 Po včerejším horkém dni, kdy teploměr vystoupal dokonce jednu dvě čárky přes 35 stupňů, je dnešní déšť jako balzám pro mou duši i pro zahradu, pro přírodu. Já vím, můj milý anděli, že máš úplně mokré vlasy, ale neboj, zase ti uschnou. Protože odpoledne má být opět teplo a slunečno. Léto, jak má být, píší mi někteří přátelé na facebooku pod příspěvky, ve kterých lamentuju nad vedrem. A já oponuju tím, že léto (stejně jako zimu), jak má být, si pamatuju z dětství. Čekávali jsme na to, až se v rybníku trochu prohřeje voda a až bude dost teplo, abychom se mohli jít koupat.  Zato na houby jsme chodili i několikrát týdně a pláštěnky s holínkami byly naším častým oblečením. Někdy jsme měli na sobě i modré tepláky, tenké či tlusté, a k tomu teplákové bundy na zip, jindy byly pod pláštěnkou jen trenýrky a tričko. A často jsme měli na nohou červené či černé holínky. Ty byly nezbytné, abychom se mohli brodit strouhou, potokem či loužemi. Nebo krajem rybníku. Pravda, někdy byla voda zrád...

 Můj milý anděli, naposledy jsem naše rozmlouvání zapsala ještě předtím, než jsem tě na zimu uklidila domů. A protože letos jaro letos začalo přicházet hodně brzy, tak už jsi od půlky února zpátky na svém místě. A jako každý rok máš nové vlasy z ovčích česanců. Ale ono je jedno, kde vlastně zrovna jsi, protože já s tebou rozmlouvám denně. A občas si i říkám, že tohle určitě musím zapsat. Pro sebe, abych to nezapomněla, a možná i pro někoho jiného. Jenže s tím je potíž, protože čím jsem starší, tím silnější mám pocit, že lidské zkušenosti jsou nepřenositelné a že je troufalost s těmi vlastními lidi zatěžovat. Ale tohle téma mi leží v hlavě několik měsíců a zrovna před pár dny jsem ho potkala na facebooku, tak si říkám, že bych to naše rozmlouvání tentokrát zapsat mohla. To o chybách. Chyby jsou něco, co nám dokáže hodně komplikovat život. Tím, že je děláme, samozřejmě, ale ještě mnohem víc tím, jak se k nim stavíme, jak je nepřijímáme, jak se jich bojíme. Přitom chyby jsou něco, co ...

  Omlouvám se, můj milý anděli, jestli jsem tě teď zmátla a navnadila na pohádku. Kdepak, žádná nebude. To mi jen zaznělo v hlavě, když jsem se zase zlobila na střídání času, protože mi přináší potíže. Bohužel se to v posledních letech týká i toho "hodného " podzimního posunu. A to přesto, nebo možná právě proto, že nechodím do práce. Hned ti to vysvětlím. Tak s tím jarním střídáním to býval skutečně velký kříž, dokud jsem chodila do práce. Když už to zjara vypadalo lépe se vstáváním, protože už začínalo být světlo, najednou jsem se zase budila za tmy. Za tmy jsem šla ven se psem a pak vyjížděla do práce v pološeru a v chladu. Odpoledne to v tu dobu žádný velký přínos nebyl, protože paneláková zahrádka ještě spala a na nějaké trajdání venku bylo navečer ještě chladno. Problém s večerním dlouhým světlem nastal později. Těžko se dětem vysvětlovalo, že mají jít spát, když slunce ještě nezapadlo. Ten dlouhý večer se mi ve městě zdál zbytečný, málokdo pobýval venku po osmé večer. ...

 Už pár dnů se na internetu probírá zjištění české školní inspekce, že (cituji, zdroj na konci článku):  „Učitelé dějepisu dospějí v devátém ročníku nejčastěji do 90. let 20. století, případně do roku 1989. Jen pětina z nich dovede výuku dějepisu do prvního desetiletí 21. století, do současnosti dospěje s výukou dějepisu přibližně čtrnáct procent učitelů. Neuspokojivé je, že nejnovější dějiny a soudobé problémy žákům nepředávají dvě třetiny učitelů,“ uvedla ČŠI. Co já pamatuju, bylo tomu tak vždy. Za nás se učitelé vyhýbali 60. létům, zejména pak roku 1968. Čím slušnější a poctivější kantor to byl, tím víc dané období zašumloval. Jen někteří měli dar nenápadně zmínit, že mohou být také jiné interpretace nedávné historie a že je možné se jich dopátrat. A i to byla velká odvaha. V 90. letech si kantoři už vůbec nevěděli rady, jak nedávné dějiny vykládat. Mnozí z nich skutečně věřili tomu, co učili před rokem 1989. Mám za to, že to muselo být z pohodlnosti. Dnes je to podobné. U...

 Před pár dny vyšel rozhovor s Viktorií, výjimečnou farářkou Církve československé husitské. Viktorie se v něm otevřeně přiznává k tomu, že po letech nejasností našla sama sebe ve vztahu se ženou. Toto přiznání vzbudilo poměrně velký rozruch i mezi lidmi, kteří nejsou věřící a kteří náhle mávají tvrzením, že Viktorie se provinila proti Bibli, protože tam je homosexuální styk označen za hřích. Jenže já to vidím jinak, můj milý anděli. Farářka Viktorie dala svou otevřeností církvi velkou šanci. Věřící i nevěřící se ve svém protestu a odporu odvolávají na Bibli, ale co je to Bible? Bible je soubor vybraných textů, které se kdysi komusi (rozuměj vznikající mocenské církvi) hodily tzv. do krámu. A ty, které se církvi nehodily, ty jaksi zmizely. Ostatně, všechny ty texty nepsal Bůh, ale psali je lidé. A můžeme se jen dohadovat, jak bedlivě Bohu naslouchali a zda mu skutečně dobře rozuměli. Můj milý anděli, já věřím tomu, že Bůh stvořil všechny lidi. Stvořil tedy i homosexuály. Jsou také ...

 aby se zavděčil všem. Říká jedno moudré přísloví a ty sám víš nejlépe, můj milý anděli, že je to pravda. A vůbec ani nemusí jít o lidi. Když se u bytovky v druhé polovině července objevila Amálka a vzápětí se zabydlela na naší zahradě, urazilo to majestát Číčáků, jak hromadně říkám "královskému páru", tedy Mášenkovi a Malé. Začali sabotovat pravidelné do té doby pravidelné docházení na jídlo, dělali ofuky s tanečky a zahradou spíš jen procházeli. Občas to vypadalo, že se vše obrací k lepšímu, ale pak jsem zase viděla, jak Amálku obcházejí štítivě velikým obloukem, případně na ni Malá syčí. A když teď Amálka onemocněla a já ji odnesla k nám domů, netrvalo ani den, a oba Číčáci se opět začali rozvalovat po křesílkách, mezi trvalkami, pod keři, a jejich docházka na jídlo se náramně zlepšila. Opět předvádějí své tanečky na kočičím krmítku a nechávají se hladit. Jejich dočasně vychýlený svět se vrátil na své místo. Zatímco domácí Rozárce se právě vychýlil. Teď je to ona, která je...

 S končícím létem obvykle trochu ožívám a tak snad právě tento fakt mě donutil, můj milý anděli, abych s Tebou nemluvila jen v duchu. Jako obvykle, jako už dlouho. Totiž, jde o jednu paní, o jednu starší paní, se kterou jsem včera na fb viděla rozhovor. Paní byla účastnicí demonstrace na Václaváku, kterou svolal populista (a nácek) Rajchl, a na tu demonstraci přijela, protože naše vláda se prý chová k lidem hrozně. Šidí je a nepomáhá jim. Například její syn, je to prostě chudák. Má tři děti, hypotéku na dům a nedostal přídavky na děti ani žádné příspěvky.  Paní byla upřímně rozhořčená - a já nakonec také. Její syn má tři děti, pravděpodobně zdravé, protože kdyby nebyly, paní by to jistě zmínila. Tři zdravé děti, to je přece dar a požehnání. Kolik lidí jen děti mít nemůže, nebo je má postižené či vážně nemocné.  Její syn platí hypotéku, to znamená, že má s těmi dětmi kde bydlet. Že měl na začátek té stavby pozemek i nějaké finanční prostředky, že měl dost energie, sil a ch...